Neumím to, no...

25. října 2012 v 18:54 | Nee |  Co se mi honí hlavou...

Hezká animka.


Dneska - asi mi hráblo, nebo co zas.
Zase mám debilní náladu, a nejradši bych se vším sekla.
Důvod? Já nevím. Asi mi to všechno tak nějak dochází. Postupně...
Můj problém je, že mi vždycky všechno dojde trošku později. Nejsem zabržděná (no, aspoň myslím teda), spíš můj mozek se vždycky nějak odmítá smířit s tím, co se stalo, děje se a nebo se stát má. Ve většině případů se to ale už spíš stalo, protože minulost je to nejhorší, co může být. Nenávidím ji, a vlastně miluju.
Miluju ji proto, že byla úžasná, i když občas dost drsná, ale rozhodně ne nejhorší. Všechny vzpomínky a zážitky - ráda na to vzpomínám.
A nenávidím ji ze stejného důvodu. To vzpomínání mě totiž dohání.
- "Nemysli, ale nezapomeň."
To je moc hezká věta, akorát se těžko udělá. Stoprocentně vím, že nezapomenu, ani kdybych stokrát chtěla. Ale taky stoprocentně vím, že na to prostě nejde nemyslet. Možná chvíli, ale jakmile zase nemám co dělat, nebo jsem sama, je to tady. -.-

Jo už jsem s tím asi úplně trapná a zoufalá, ale mně to prostě nejde se z toho dostat. Je toho prostě moc...
A zjistila jsem, že mi naprosto nejde odpuštět. Nikomu. To možná dřív, ale dneska už prostě nikomu nic neodpustím. Kdykoliv když se na něj podívám, tak se mi to v hlavě přemítne jak film - všechny jeho činy. Takhle je to s každým, a je to fakt těžký, když chci odpouštět. Nejde to. Když si to člověk u mě posere, tak už jakoby to nešlo odpárat.
Tak moc ráda bych uměla odpouštět, i když je víc dobrých věcí, co kdy udělal. No, jenže u velké většiny to tak není. xD
Měla bych se jít někam léčit. :D

Ne, nechápu lidi, který odpustí druhýmu třeba i kdyby mu vyvraždil rodinu (trošku přehané, ale přesto). Prej je všechno v pohodě, je mu odpuštěno, a jsou zase kamarádi. xD A nikdy se nic nestalo.
No, a všechno funguje dál tak, jak to té chvíle.
Fuck.

Já už asi lidem prostě nevěřím. Vždycky se totiž najde někdo, kdo mě k tomu přinutí. Achjó.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa


Komentáře

1 k.j. k.j. | 25. října 2012 v 19:03 | Reagovat

:-(

2 Ververka Ververka | 26. října 2012 v 12:33 | Reagovat

Jo, já tě naprosto chápu. :-( Taky furt přemýšlím nad tím, co jsem kdysi udělala špatně, co dělám špatně teď, a co špatně udělám. Všechno je špatný.
Víš, co mě strašně sere? Že se se mnou moc lidí nebaví (ačkoli za to si můžu hlavně já sama - ha, další špatná věc, co jsem ve svým vyjebaným - sorry za ten výraz :D - životě udělala špatně; stala jsem se stydlivkou :-x  :-? :D ), ale když pláču, každýho zajímá, proč pláču. A to je to nejhorší, co může být, protože "proti urážce je možno se bránit, proti soucitu však ne."
Já vím, odbočila jsem, ale i já dneska měla takovou tu chvilku. xD
Neodpouštět je dobré. :-) Já sice odpouštím - toť má velká chyba - ale  ty zrady si pamatuju. :-| A ať se pak lidičky diví, že se na ně vyseru, když oni se vysrali na mě. :-P Zkrátka bys ty velké chyby odpouštět neměla, to rozhodně ne - kdo uhodil jednou, uhodí znovu. Ale ty malé, co nemrzí i tebe, ale i druhou stranu, odpouštěj. Život bez přátel, jen o samotě, je smutný. :-| Chjo, jak vidíš, Naruto mě hodně ovlivnil. :D
Já vím, že celý tento koment stojí za rozbitý kastról, ale moudro na konec to snad vylepší :D :D :D
"A v době, kdy jsem myslel že jsem... Ne, kdy jsem věřil, že jsem... jsem si uvědomil, že nejhorší pocit, který musí někdo snést je pocit, že tě nikdo na celém světě nepotřebuje..."
- ze seriálu Naruto... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama